JOSEF VÁCHAL A BOBEŠ SVOBODA PŘÁTELÉ OD ČERTOVA OCASU

 

Krajinomalba není jediným společným prvkem výstavy. Hlavním impulzem pro její uspořádání je téměř šedesát pět let trvající přátelství obou mužů, kteří také byli žáky Aloise Kalvody. Čertův ocas z názvu výstavy je ohyb řeky Jihlavy (místně nazývané Jihlavka), protékajcí hadcovou stepí, nad kterým si Bobeš Svoboda vystavěl Bobšovnu – chatu, dům, ateliér – místo jejich společných setkávání. Objevné jsou vystavené i v publikaci, která k výstavě vychází, publikované Váchalovy dopisy příteli a také Kronika Bobšárny s Váchalovými texty a ilustracemi. Publikace, kromě dokumentů, Váchalových dopisů a ukázek z kroniky, doplňují statě Jiřího Oliče, Víta Ondráčka a Jaroslava Knotka a reprodukce děl obou umělců.

Vystavená díla pocházejí ze soukromých sbírek a ze sbírek Galerie moderního umění v Hradci Králové.

 

Vít Ondráček o výstavě a publikaci

 

Bobeš Svoboda (Svatopluk Bobeš) a Josef Váchal. Dva poutníci krajinou. Dva malíři, hledající kraj svého srdce. Váchal jej objevuje na Šumavě. Bobeš Svoboda v údolí Jihlavky na hadcové stepi u Mohelna. Dvě léta poté, co Váchal vydává svoji Šumavu, staví si Bobeš své obydlí u Čertova ocasu – svůj ateliér i tusculum, sezónní příbytek a později, v dobách poúnorových azyl na 39 let života.

Oba přátelé přírodu hluboce prožívají. Bolestně vnímají zásahy člověka do jejího řádu. Pouť krajinou není pro ně potulka a už vůbec ne „zážitková cesta“ jak se dnes reklamně zplošťuje její iniciační význam.

Oba umělci si z cest přinášejí prožitky, skici v náčrtníku i na sítnici, nečekaná setkání. Se zvířaty. S člověkem. S duhou. S bouří nad roklí. S nakloněnými přízraky mlh putujícími do svahu. S hostincem na konci vsi. Však to sám znáš, poutníku, kráčející v šlépějích těch, co šli tu před tebou! I k obrazu vede pouť. Před vedutou, výsečí krajinné partie, vine se cesta jako hadí tělo. Leskne se po dešti, chvěje v horkém vzduchu, ztrácí se v lesích, mizí ve skalních městech, vede jeskyněmi do útrob země. A zase na povrch, přebrodí řeku a stoupá do hor, od historické minulosti měst a hradních ruin do nehistorické přírody vzhůru k universu. Sursum corda! A také – vzhůru, krajino srdce!

I tato výstava je křižovatkou. Průsečíkem nesčetných cest dvou mužů, kteří prchli městu a na okraji, mimo kulturní centra, nalezli své soustředění.

Nejde nám o srovnávání velikosti dvou umělců. Nechceme poměřovat, stavět oslí můstky. Váchal býval posuzován i podle kontextu, v němž vystavoval společně s malíři, kteří jeho velikosti nedosahovali.  Snad se nám podaří alespoň upozornit na neprávem zapomenutou osobnost malíře – realisty Bobše Svobodu, obrátit pohled, aby spravedlivá sláva, potkavší jeho přítele, vrhla svůj odlesk i na poutníka z hadcové stepi. Přispívá k tomu zde zčásti vystavená, nově objevenákorespondence, kronika „Bobšárny“ od  Čertova ocasu i katalog, který se daří díky Muzeu Kroměřížska vydat? Věříme, že ano.



Obrázek k článku JOSEF VÁCHAL A BOBEŠ SVOBODA PŘÁTELÉ OD ČERTOVA OCASUObrázek k článku JOSEF VÁCHAL A BOBEŠ SVOBODA PŘÁTELÉ OD ČERTOVA OCASUObrázek k článku JOSEF VÁCHAL A BOBEŠ SVOBODA PŘÁTELÉ OD ČERTOVA OCASUObrázek k článku JOSEF VÁCHAL A BOBEŠ SVOBODA PŘÁTELÉ OD ČERTOVA OCASUObrázek k článku JOSEF VÁCHAL A BOBEŠ SVOBODA PŘÁTELÉ OD ČERTOVA OCASU