Mozaikové lunety podle návrhu Maxe Švabinského (1873–1962) vznikly původně pro severní průčelí budovy Národního divadla v Praze. Švabinský byl roku 1941 pověřen provedením mozaikové výzdoby, která měla nahradit původní poškozené lunety, které vytvořil technikou pravé fresky, tedy malby přímo do čerstvé omítky, Josef Tulka (1846 – patrně 1882), příslušník tzv. generace Národního divadla. Tulkovy lunety sice bez úhony přečkaly požár divadla v srpnu 1881, ale jejich poškození povětrnostními vlivy, exhalacemi velkoměsta a především nevhodným čištěním či konzervátorskými zásahy mělo vést k jejich sejmutí a nahrazení novými díly jiného soudobého umělce, jak usoudila roku 1941 odborná komise složená ze zástupců vlády, divadla, památkového úřadu a znalců. Malby měly být nahrazeny mozaikou z důvodu větší odolnosti vůči povětrnostním vlivům. V protokolu o jednání komise se už tehdy objevilo jméno Maxe Švabinského, který se vlastní tvorbou nejvíce přičlenil k pokračovatelům této generace. Švabinskému byla později zaslána objednávka a roku 1950 vyhotovil kartony – návrhy ke dvěma mozaikám a minimálně jeden další karton dokončil v následujícím roce, poslední pak v roce 1952.
S odstupem deseti let od prvního komisionálního posouzení v roce 1951, upozornil Státní památkový úřad na nutnost ověřit dřívější rozhodnutí o nahrazení Tulkových maleb mozaikami od Švabinského. Skutečnosti, že jde o jediné monumentální malby tohoto příslušníka generace Národního divadla u nás a že tvoří s výzdobou Národního divadla vzácnou jednotu, která by mohla být Švabinského nově přinášenou tematikou narušena, vedly k přehodnocení dřívějšího rozhodnutí a ke konečnému neuplatnění Švabinského mozaik na budově Národního divadla. K tomuto rozhodnutí přispělo v neposlední řadě také nové zhodnocení užité techniky a stavu Tulkových maleb, které se stalo součástí odborného sporu předních českých restaurátorů Bohuslava Slánského a Františka Petra.
Zuzana Švabinská vzpomínala na to, jak se s Maxem Švabinským šli podívat na jeho kartony umístěné v lunetách lodžie v souvislosti se schvalováním jejich osazení: „…Max k této schůzi nebyl přizván, šli jsme tam další den spolu sami. Vidím tu chvíli v paměti jasně: stojíme proti divadlu na Národní třídě, zády opřeni o kavárnu Slavii. Max dlouho mlčí, hledí na kartony a se zakloněnou hlavou i na celou budovu. >Mmm…, trochu jsem to přehnal. Ty figury jsou pro ten prostor velké…, ten Tulka je lepší…<“
Mozaiky byly od prvotních návrhů a olejových skic, přes kartony v měřítku 1:1 dovedeny až ke konečné realizaci, ale nikdy tedy nedošlo k jejich osazení na zdi lodžie. Akad. malíř a restaurátor František Petr (1884–1964), který od roku 1931 vyučoval malířské techniky na Akademii výtvarných umění v Praze, informoval o možnosti Tulkovy malby obnovit a sám se této práce v roce 1954 ujal. V letech 1939–1948 působil jako restaurátor kroměřížské obrazárny, od roku 1952 stál v čele Státního památkového ústavu v Praze. Při restaurování se ukázalo, že byly Tulkovy fresky ve skutečnosti ve velmi dobrém stavu, pouze překryty mnoha vrstvami nečistot a několika nevhodnými přemalbami.
Tulkovy malby tak byly zachovány do dnešních dní a vyvstala otázka, kam umístit pět Švabinského mozaikových lunet. Švabinský pro ně zvolil následující témata: Libuše věštící slávu Prahy, Karel IV. zakládá univerzitu, Jan Žižka vede tábority do boje, Komenský se loučí s vlastí a Budovatelé Národního divadla – Josef Zítek, Bedřich Smetana, František Palacký, Mikoláš Aleš, Josef Václav Myslbek a Vojtěch Hynais.
Na výrobě mozaik spolupracoval Max Švabinský se sklářským technologem Michailem Ajvazem (1904–1994) a mozaikářskou dílnou Ústředí uměleckých řemesel. Za realizaci těchto lunet dostal Max Švabinský titul laureát státní ceny prvního stupně. Dílo přešlo po třech letech pod správu Národní galerie a v roce 1963 bylo převedeno do majetku Uměleckohistorického muzea v Kroměříži, které tehdy sídlilo na kroměřížském zámku. Mozaiky, osazené v kovových stojanech, se nacházely nejprve v podloubí, později u schodiště zámku. Jako jedna z variant umístění mozaikových lunet se objevil dokonce návrh na výstavbu zcela nové budovy v Podzámecké zahradě, což bylo ale kvůli finanční náročnosti zamítnuto. Trvalejší místo našly lunety až v souvislosti s velkými oslavami 100. výročí mistrova narození. Člen okresní památkové rady, klempířský mistr Jan Sum navrhl osadit lunety do pěti prázdných oblouků Colloredovy kolonády v Podzámecké zahradě, na severozápadní straně zámku. Mozaiky tam byly slavnostně odhaleny 15. května 1973 a symbolicky předány návštěvníkům Podzámecké zahrady. /Foto1/ Zvolené místo nad schodištěm umožňující jak vhodný podhled, tak patřičný odstup podobně jako u lodžie Národního divadla, oceňovala nejen široká veřejnost, ale také tehdejší ředitel Národní galerie Jiří Kotalík i mistrova adoptivní dcera Zuzana Švabinská. Na tomto místě, přejmenovaném na Kolonádu Maxe Švabinského, vydržely lunety 24 let, až do roku 1997, kdy byly sejmuty a uloženy do depozitáře se zdůvodněním hledání slohové čistoty areálu zámku a Podzámecké zahrady před jejich zápisem na Seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO v prosinci roku 1998.
Znovu se tedy začalo hledat vhodné místo k vystavení Švabinského mozaikových lunet. Díky spolupráci kroměřížských kulturních institucí i soukromých společností se jako nejlepší možné řešení ukázalo osazení lunet na právě obnovenou zeď bývalého františkánského kláštera, později továrny na ocet a dnes hotelu a restaurace Octárna. Délka zdi ovšem umožnila vystavení pouze čtyř z pěti realizovaných lunet. Navíc, lunetu se specifickým tématem Budovatelé Národního divadla chtěla Zuzana Švabinská nechat osadit v kontextu budovy, pro niž vznikla – tedy Národního divadla. Lunety byly v areálu Octárny slavnostně odhaleny 20. července roku 1999. /Foto2/ Čtyři lunety tak našly trvalé místo tam, kde Max Švabinský bydlel od svých 12 let až do odchodu na studia do Prahy v roce 1891.
Pátá luneta – Budovatelé Národního divadla – která se do areálu Octárny již prostorově nevešla, byla po sejmutí z Kolonády Maxe Švabinského v roce 1997 až do roku 2024 uložena v Kroměříži na zámku, aniž by ji návštěvníci mohli spatřit. Ani její umístění v rámci budovy Národního divadla, jak si přála Zuzana Švabinská, se nezdařilo. Až v roce 2024 dospěla k realizaci jednání o jejím umístění do podloubí na Velkém náměstí před vstupem do Muzea Kroměřížska, jehož součástí je Památník Maxe Švabinského.
Fotogalerie
